Mých TOP 5 oblíbených knih
od českých autorů

20. březen 2019

Ve druhém dílu podcastu Czech with Iva mluvím o svých oblíbených českých knížkách, které doporučuju si přečíst. Dejte mi vědět do komentářů na Facebooku Czech with Iva, které české autory máte rádi vy!


Transkript


Hezký den vám všem, vítám vás u druhého dílu podcastu Czech with Iva, který má za cíl pomoci lidem, kteří se učí česky. Možná už jste slyšeli první díl podcastu, který byl věnován tomu, kdo jsem a o čem je tento projekt, jak vzniknul, je to pouze krátké na 5 minut, takže pokud máte zájem, můžete si poslechnout i ten první díl. A tady tento díl, ten bych ráda zaměřila na knížky. A to tak, že bych vám ráda představila takových svých 5 top českých knih, které doporučuji, a nepůjde přímo nutně o klasiku, ale prostě o knížky, které mám ráda, které jsou čtivé, mají nějakou myšlenku, jsou třeba z různých žánrů, takže schválně jsem se snažila vybrat takové, které si nejsou třeba vzájemně podobné

(01:00) a možná že každý z vás si tam může najít to svoje. Taky jsem si říkala, že když se zajímáte o český jazyk, tak by vás mohlo zajímat nahlédnout pod pokličku české kultury třeba právě přes literaturu. A ještě taky dodám, že samozřejmě pokud vás to třeba bude inspirovat k tomu si některé knížky přečíst, tak si je můžete přečíst samozřejmě buď v originále v češtině, což také napomáhá tomu učení se jazyku, ale určitě nebude problém obstarat si je i v překladu, například v angličtině, takže to už pak záleží zcela na vás. Tak a můžeme tedy začít, já jenom abych popsala, jak jsem ty knížky vybírala: tak já mám takovou - možná trošku zvláštní – vlastnost, a to je to, že od té chvíle, co jsem se naučila číst, tak si všechny knížky až doposud

(02:00) zapisuju do čtenářského deníku. Já vím, že hodně lidí to má spojeno se školou, s povinnou četbou a podobně, ale zkrátka když jsem byla malá a přečetla jsem svoji první knížku, tak za mnou přišla moje máma a dala mi takový hezký barevný sešit s tvrdými deskami a řekla mi, že od téhle chvíle si všechno, co přečtu, tak si můžu zapsat do toho deníčku. No a já jsem v tom pokračovala dál a dál a tak se mi to zalíbilo, že vlastně doposud to mám jako takový svůj zvyk, že když si přečtu knížku, tak že si hnedka udělám ten zápis. Na začátku to samozřejmě bylo spíše o tom, že jsem si psala obsahy (jako malá) o čem ty knížky jsou a podobně - a teď už se to poněkud proměnilo a spíše když mě zaujmou nějaké pasáže v té knížce, tak si vypisuji

(03:00) třeba konkrétní citace nebo odstavce a hrozně ráda potom zpětně tím svým čtenářským deníkem listuju a vlastně si tak připomínám ty nejlepší pasáže, které mě v té dané knížce zaujaly. Před tímto podcastem jsem si tedy udělala čas na to, abych si prošla ty svoje čtenářské deníky, prošla jsem si ty české knížky, které jsem četla a které se mi líbily a vybrala jsem tu top pětku. Tak můžeme na to. První z nich se jmenuje Dějiny světla, napsal ji Jan Němec a já jsem se k této knížce dostala poměrně nedávno úplnou náhodou, protože jsem ji dostala jako narozeninový dárek od své kamarádky, takže jsem vlastně do toho čtení vstupovala bez jakéhokoliv očekávání a musím říct, že mě velmi mile překvapila, protože je to skutečně geniálně napsáno a je to velmi neotřelá

(04:00) forma, už jenom tím, že ta knížka je psaná v 2. osobě, to znamená jako by „ty“ – ty děláš, ty říkáš a podobně. Já vím, že to zní asi nepředstavitelně, teď jak to povídám, ale je to velmi čtivé a je to tedy příběh fotografa Františka Drtikola, což byl český fotograf a hrozně se mi líbí ta metafora, že František Drtikol psal světlem, a to v době, která se snažila prokázat, že fotografie je umění a není to pouze strnulý portrét načančaných dam. Děj se odehrává jak v hornické Příbrami, tak potom ve volnomyšlenkářském Mnichově a nakonec v prvorepublikové Praze, má to skutečně nádhernou atmosféru, celá ta knížka, a věnuje se vlastně od začátku té tvorby, od aktů

(05:00) nahých žen první republiky až po ty vlastní fotografovy meditativní úvahy, všechno je tam procítěno. Takže to skutečně doporučuji, jak jsem říkala, že do toho svého deníku si někdy opisuju přímo nějaké pasáže z knih, které mě zaujmou, tak tady to mám teď před sebou a vidím, že mám popsané v podstatě 3 A4 papíru, což jsou teda vždycky nějaké pasáže, které se mi tam líbily, nějaké metafory, minipříběhy a podobně. Takže skutečně je to knížka, která podle mého názoru má co nabídnout a předat a je to zároveň hrozně originálně napsáno a moc se mi to líbilo. A zároveň to ještě tedy nechává nahlédnout do té prvorepublikové Prahy a České republiky, což samo o sobě je myslím velmi zajímavé. Další knížka, kterou bych tady ráda zmínila, se jmenuje Prima sezóna

(06:00) s podtitulem „Text o nejdůležitějších věcech života“ a napsal ji Josef Škvorecký. Je to příběh vyprávěný z pozice studenta s reparátem, to znamená studenta, který propadá, Dannyho Smiřického, který je vyhlášený sukničkář a doposud neúspěšně bojuje o srdce dvaceti nejhezčích holek z Kostelce, to je vesnice, kdy bydlí. A já asi nebudu vyprávět přímo ten děj, je to velmi hezky a velmi mile napsáno, má to takovou zvláštní atmosféru, celá ta knížka, a zároveň kromě toho, že odráží tedy to myšlení kosteleckého studenta, tak ukazuje i svět jeho očima na pozadí války, která se ho tam dotýká pouze v náznacích, ale způsobuje napětí a vytváří vlastně to pozadí textu.

(07:00) Ty dějové linie se tam velmi prolínají a skutečně mám tady poznamenáno, že jsem to četla jedním dechem. Zároveň ta knížka patří k takové české klasice – bych řekla – protože je to i povinná četba například pro studenty na středních školách. A další, třetí knížka, kterou jsem zařadila do svého výběru, vlastně také patří do povinné četby, to znamená, že ji žáci nebo studenti mají ve škole doporučenou, protože já teda musím říct, že jsem nikdy netrpěla žádnou nechutí k tomu, číst to, o čem jsme se ve škole učili, i když všeobecně to má punc toho, že to asi není moc čtivé nebo záživné, já nevím, ale je pravda, že často právě mezi těmi povinnými nebo doporučenými knížkami se skrývají opravdové klenoty.

(08:00) Ale tato kniha, o které chci mluvit, tak ta je ještě pro mnohem – nebo mnohem, pro menší děti – protože je to částečně dětská kniha, která má ovšem takovou velmi burcující tématiku a je velmi citlivě, až dojemně napsána. Jmenuje se Říkali mi Leni, napsala ji Zdeňka Bezděková a jenom velmi stručně řeknu – nebo nastíním – ten děj. Je to vlastně příběh desetiletého děvčátka, které žije v německé rodině, ale cítí, že tam nepatří, cítí, že možná pochází odněkud úplně jinud, a vlastně v průběhu té knížky přichází pomalu na to, kde jsou její kořeny – té holčičky – a kam vlastně primárně patří.

(09:00) A já to teda říkám jenom takhle velmi obecně, protože bych skutečně nerada prozradila tu pointu knížky, abyste samozřejmě – pokud budete mít zájem si ji přečíst – tak abyste o ni nebyli ochuzeni. Ale musím říct, že skutečně v té dětské literatuře tohle je prostě kouzelná, skvělá knížka; je smutná, není to… a zároveň jako celkem hluboká, není to nic oddychového pro děti, asi už to potřebuje i nějakou jako větší vyzrálost. Takže já si upřímně nemyslím, že je to jenom pro děti a myslím, že pokud by vás třeba zajímala tady ta oblast, tak že by se to mohlo líbit i vám. A zároveň to teda prozrazuje nějaké poválečné poměry

(10:00) v České republice, potažmo v Československu, ve východním Německu a podobně. Takže to bylo Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové. Čtvrtá knížka, kterou bych ráda zařadila do tohoto svého minivýběru, se jmenuje Žítkovské bohyně, napsala ji současná česká spisovatelka Kateřina Tučková a odehrává se v prostředí Bílých Karpat, což je taková odlehlá oblast na východě České republiky, a v podstatě celé to pojednává o bohyních, o ženách, které své vědění a veškerou svoji moudrost si předávají z generace na generace a umí vlastně díky tomu léčit nebo pomáhat ostatním nebo jim také škodit, to už záleží na situaci.

(11:00) Ten děj je vlastně – ta linka, která tam je – tak je vlastně pátrání jedné z posledních těchto žen po tajemství celé její rodiny, a pokud vás teda zajímá nějaká tady taková ženská moudrost a možná magičnost některého z takových odlehlých míst, kde ten svět je poměrně vzdálen tomu našemu – nebo možná kde ten náš svět se vzdálil tomu úplně původnímu – tak to určitě stojí za přečtení. A poslední knížka z tohoto mého TOP 5 českého výběru je vlastně z úplně jiného soudku, protože ani nejde o beletrii, ale řekla bych takovou pedagogicko-psychologickou literaturu. Jmenuje se „Najděte si svého marťana“,

(12:00) napsal ji Marek Herman, podtitul je „Co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli“. A sama za sebe musím říct, že oproti některým dalším knihám o osobním rozvoji, komunikaci a podobně, tak tato je mi velmi sympatická, protože je psána velmi lidsky, lidově a velmi laskavě. Jsou tam vlastně zdánlivě jednoduché, banální věci, které možná všichni tak nějak v skrytu víme, ale třeba si je úplně neuvědomujeme, a mě moc jako bavila a líbilo se mi přečíst některé principy, jak co v životě funguje. A můžete si ji přečíst buď jako s použitím na sebe, protože je například o sebepoznání, právě o té teda jako široce skloňované komunikaci,

(13:00) a zároveň velká část je možná použít na výchovu dětí, je tam vlastně vysvětlení a aplikace pohádek, což mimochodem v českém prostředí jsou pohádky – krátké příběhy určené pro děti – velmi tradiční. Celkově musím říct, že je to taková milá knížka s velmi silným poselstvím, takže pokud vás baví a zajímají takovéto rozvojové knihy, tak tuhle za sebe vřele doporučuji, protože si myslím, že jakoby každému z nás asi má co dát, ať už si z ní vyberete jakoukoliv část. Tak to bylo mých 5 TOP knížek, které jsem tedy pro vás vybrala, které bych doporučila si přečíst. Já budu moc ráda pokud mi dáte vědět,

(14:00) například na Facebooku Czech with Iva do komentářů, jaké jsou ty vaše nej české knížky, případně jestli jste četli některé z těch, o kterých jsem mluvila. Taky budu moc ráda, když mi dáte vědět zpětnou vazbu na tento podcast nebo co byste si třeba rádi poslechli do budoucna, já jsem otevřená různým tématům z české kultury nebo z českého prostředí, takže budu moc ráda za tipy. A pro teď to tedy ode mě bude všechno, já vám moc děkuji za pozornost, koukám, že jsme se dostali na 15 minut, tak snad to stihneme do té akademické čtvrthodinky, jak se říká, já vám přeji pěkný zbytek dne nebo večera, a budu se těšit na příští podcast. Mějte se hezky.